• Výuka kresby

3) Motiva & Kreslení: Jak při kreslení zůstat nohama na zemi, abyste došli k cíli


Minule jsem psala o strachu a sebepodceňování. Druhým extrémem je pak sebepřeceňování, na něž se podíváme dnes.

Když jsem se začínala učit kreslit, chtěla jsem umět všechno a hned. Jak malé dítě. A taky jsem se pěkně vztekala, že mi to nejde. Chtěla jsem umět kreslit realisticky, protože právě realita se mi zdála tak obrovskou výzvou ke komplexnímu zachycení, že mne to přivádělo téměř k šílenství. „Jak mám nakreslit to všechno, co vidím? Tu anatomii, světlo, atmosféru, výraz, barvu pokožky, póry...tolik věcí, které se musím naučit!“...přišlo mi téměř nemožné, abych to všechno jednou ovládala já a ne ono mne. Často jsem se tímto svým vlastním tlakem dost vyčerpala a zahltila a byla jsem mnohokrát bezradná.

Dokonce tak, že byly fáze, kdy jsem se rozhodla, že nepotřebuji umět realisticky kreslit a že půjdu jinou cestou. Tak jsem šla, ale moc daleko jsem nedošla. A vždycky jsem se k realistické kresbě vrátila jako k velké, trpělivé a přísné učitelce.

Taky jsem si mnohdy myslela, že se to všechno zvládnu naučit sama. Podotýkám, že to je delší, za to horší cesta, jak se říká v Cimrmanech. Samostudium je velice důležité, pokud to s kreslením myslíte opravdu vážně. Ale podpora a rada někoho, kdo už tu cestu před Vámi šel, je k nezaplacení.

Máte některý ze 3 příznaků sebe-přeceňování?

„Všechno & hned“

Po pár letech lektorského vedení kurzu kreslení vím, že s problémem „všechno & hned“ jsem se nevyrovnávala jen já. S každým studentem, který tímto syndromem trpí, hluboce soucítím, protože vím, jak vzdáleně se v počátcích jeví dobytí kýženého cíle. Proto taky vždycky trpělivě vysvětluji, že to chce pouze čas a tréning. A také rozumně a s pokorou přijmout, co obnáší „všechno“ a jak dlouho trvá „hned“.

Co je to syndrom „všechno&hned“? To je, když se člověk na začátku nadchne pro kreslení a představuje si, co všechno chce realizovat. A je pro něj strašně těžké se vrátit nohama zpět na zem a přijmout pokorně postupnost nabalování a získávání zkušeností. Ono totiž to „všechno“, co chcete umět nakreslit, je pořádný balík jednotlivostí, které tvoří celek. V realistické kresbě se celek skládá z perspektivy, linky, šrafování, světla a stínu, textury, anatomie, kompozice. Všechny tyhle prvky jsou kapitoly samy pro sebe a než se je člověk naučí spojovat dohromady, chvíli to trvá.

S „hned“ je to podobné. Občas si zájemci o kresbu myslí, že se naučí kreslit za víkend, za měsíc, za půl roku. Ani jedna možnost není správně, resp. za víkend se lze naučit určité penzum dovedností a za půl roku zase jiné. A třeba po třech letech jste úplně jinde. Proto moje doporučení: Naučte se přijmout postupný proces učení a syndrom „všechno&hned“ si uchovávejte kdesi hluboko v sobě pouze jako hnací motor, který Vás může vnitřně hnát kupředu.

„Kreslit realisticky nikdy nebudu potřebovat umět“

Myslíte si, že k tomu, abyste mohli tvořit, nepotřebujete umět realisticky kreslit? To je do jisté míry pravda. Je to opravdu pouze Vaše vlastní rozhodnutí a nikde není dáno, že Vám to nemůže vystačit na celý tvůrčí život.

Učit se kreslit realisticky je však vhodné nejen pro to, abyste byli schopni nakreslit cokoliv z existujícího světa. Realistická kresba je úžasná hlavně v tom, že Vás naučí vidět. Je totiž rozdíl v tom, co o realitě víme a co vidíme. Víme například to, že čtverec má všechny strany stejné, ale když ho budeme chtít nakreslit tak, aby byl v perspektivě správně, tak ho nemůžeme kreslit podle toho, co o něm víme, nýbrž podle toho, jak ho vidíme. A toto je první krok, který Vás dovede k tomu, že se naučíte v dvourozměrném světě papíru vytvářet iluzi prostoru. Tuto schopnost pak můžete využít, ať už budete kreslit hyperrealistické náměty, nebo abstraktní kompozice. Nikdy nevíte, kam Vás kresba zavede, a proto není dobré si jakoukoliv cestu odpírat. Zároveň však naučit se zvládat a aplikovat jednotlivé prvky realistického projevu Vám dá úžasnou svobodu.

„Já sám/a“

Když to chcete zvládnout sami... ...ano, tato cesta je opravdu možná. Je ovšem dlouhá a není úplně jisté, že Vás dovede k těm výsledkům, ke kterým se chcete dopracovat. Možná ano, ale je to jako učit se podle manuálu, jak sám opravit třeba pračku. Možná se Vám to povede, ale firmu na opravu praček si po tomhle úspěchu nejspíš nebudete hned otevírat. Prostě a jednoduše – kreslení je z velké části řemeslo jako jakékoliv jiné a mít učitele, lektora nebo průvodce, Vám celý proces učení značně urychlí a nebudete muset sami znovu objevovat Ameriku.

Velká nevýhoda samostudia spočívá právě v jeho délce. Pokud se chcete naučit podle knih a videí, není na tom nic špatného, akorát se Vám může stávat, že když narazíte na oblast, kterou nepochopíte, může Vás následná frustrace dovést třeba až ke kompletnímu bojkotu Vašeho cíle. A to je přece jen škoda. Dobrý lektor Vám naopak v takovou chvíli pomůže a vysvětlí, o co se jedná, takže se budete vyvíjet plynule a bez větších šrámů na egu.

Pokud s Vámi cloumá syndrom „všechno & hned“, „tohle nebudu potřebovat“ a „já sám“, poradím Vám jedno dlouhodobější cvičení, které Vám pomůže se na Vaše cíle podívat realisticky a systematicky:

Vypisujte si umělce, kteří jsou pro Vás inspirativní, z minulosti i současnosti. Vždycky si o každém z nich zkuste zjistit, jak dlouho a co studoval a jak dlouho mu jeho díla trvala vytvořit. Velice často můžete zjistit, že ani slavní umělci neuměli „všechno&hned“, že často, i když se věnovali třeba abstrakci, tak za sebou měli průpravu v realistické kresbě a že jen málo z nich bylo a je úplných autodidaktů ,-).

Nebojte se tedy převzít pokorně zodpovědnost za cestu, která vede k cíli!

Mějte se hezky,

Vaše

Bára Maštrlová.

Příště: O praktických překážkách a o tom, jak konečně začít kreslit a nepřestat

#Motivace

2,023 zobrazení