Víte, kdy člověk podává nejlepší výkony? Když má vizi.
Realistická kresba se všemi svými pravidly, pomůckami a drilem je fajn, ale když člověk nemá svůj vlastní hlubší důvod/ smysl/ cíl/ doplňte si sami, proč by se jí věnoval, tak ho může snadno začít nudit, frustrovat a jednoduše od ní uteče.
Neboli, jak říkala moje starší kolegyně Ivana Junková, když dělala asistentku Kurtovi Gebauerovi v ateliéru, kde jsem studovala (Ivo, tak nějak to bylo, že jo?):
“Aby tu věc člověk udělal dobře, musí ho to prostě bavit.”
Snažím se toho při svojí lektorské činnosti držet a motivuji studenty vedle realistiky i k vlastním projektům. Chci, aby přicházeli s výtvarnými vizemi, o nichž sní, ale sami si na ně netroufnou.
Chci jim dát support a ukázat jim, že veškerý strach je zbytečný. Že nejdůležitější je se do toho pustit a prostě to nevzdat, dokud to není hotové.
Věřím totiž tomu, že když si takto člověk vyzkouší celý projekt několikrát zrealizovat, tak učiní silnou a neoddiskutovatelnou zkušenost toho, co taková realizace vlastní vize obnáší a že když se jen trochu kousne a pověnuje tomu čas, tak to zvládne.
Jedním z takových lidí, kteří přímo překypují vlastními nápady, je Míša Chmelíková. Jezdí na víkendovku již mnoho let každý měsíc z Plzně a má za sebou už spoustu náramných projektů!
V tomto příspěvku Vám chci ukázat její první opravdu velký a krásný projekt, jenž dotáhla do konce a který spustil lavinu dalších.
Když synovec píše knížku
V roce 2019, chvilku před pandemií, Míša přijela na jednu z víkendovek s tím, že dostala nápad. Její synovec – v té době 13letý – začal psát knihu. Takový dystopický příběh a že prý by se Míše líbilo, kdyby mu k tomu nakreslila ilustrace a malým nákladem mu to vydala jako velké překvapení. Ale že by s tím ode mne chtěla poradit a jestli bych byla pro. Samozřejmě že ano, od toho tu jsem!
I když nám do toho vlítla pandemie, která celý entuziazmus zbrzdila, Míša se své vize nevzdávala. Mezi covidovými vlnami mi přivezla ukázat první kresbu, na níž si zkoušela jednu svoji představu do knihy pojednat. Byla to krásná kombinovaná technika akvarelu s perkem, což je styl, který Míše velmi sedí. Chtěla si se mnou na hodině ukotvit správnost postupu na další ilustraci – slumů u města. Výsledek se jí líbil, ale nebyla si úplně jistá zda je to to pravé ořechové.
I laik si musí umět nastavit pracovní proces
V tu chvíli už jsem do procesu vstoupila já – protože přesně v této fázi může sebezapálenější a sebetalentovanější laik s projektem prostě vyhořet. Neboli – může se mu stát, že stále jenom zkouší různé styly bez ladu a skladu, sice je z toho pár hezkých obrázků, ale výsledek stále jako by protékal mezi prsty, což člověka postupně vyfrustruje natolik, že to vzdá a věc nedotáhne.
Cesta z toho ven je jednoduchá, jakkoliv se může zdát příliš pragmatická lidem, kteří si myslí, že tvorba je spíš božské šílenství než práce, která často vyžaduje strukturu a sebekázeň.
Řešení vypadá takto:
1. Vize – např. chci udělat knihu s ilustracemi
2. Koncepce – např. jak ta kniha bude velká, zda bude čb nebo barevná, jakou bude mít vazbu apod.; jakou technikou a stylem budou kreslené ilustrace
3. Osnova – např. kolik ilustrací ke kterým scénám vytvořím + nakreslím si skici konkrétních kompozic
4. Realizace – zde musí přijít ke slovu disciplína & pevná vůle a prostě to musím odmakat. Naštěstí ale už vím, co a proč dělám, takže se nezasekávám a užívám si, jak se dílo blíží k cíli
5. Finále – naskenování ilustrací, jejich případná postprodukce, poté sazba knihy a finální tisk
Postupujeme k cíli
Míša měla bod 1., tj. vizi. Přestože se snažila už podnikat kroky v bodě 2. Koncepce, tak jelikož neměla ujasněnou podobu knihy – především nejzásadnější otázku čb vs barevného tisku – tak by se byla bývala mohla zabývat hledáním stylu ilustrací napříč technikami dodnes.
O pár týdnů později Míša přišla s tím, že byla v tiskárně a má jasno v tom, jak bude kniha vypadat. Vyplynulo jí z toho, že finální ilustrace chce dělat uhlem. A že budou mít všechny vertikální formát.
Dostala tedy ode mne další domácí úkol a to naskicovat si kompozice všech ilustrací, které chce do knížky realizovat (fáze 3. Osnova). Když toto měla, mohly jsme odstartovat fázi 4. Realizace.
Realizace probíhala tak, že si Míša připravila podkresbu, přivezla mi ji ukázat na víkendovku, podle potřeby jsem jí upozornila na chyby či jí pomohla srovnat perspektivu, aby si rozpracovanou kresbu odvezla domů, kde ji během měsíce dokončila a pak zase přivezla před finálním zafixováním na zkouknutí.
Takto jsme postupně zprocesovaly všechny ilustrace. Když bylo hotovo, Míša si kresby nechala profesionálně naskenovat a sama si v Affinity Publisheru nasázela celou knihu i s obrázky. Pak už jen hurá do tiskárny, kterou měla za tím účelem vybranou a ta dá, kniha byla na světě!
Celý projekt krok za krokem trval od prvního nápadu až po předání knihy synovcovi 3 roky (musíte si do toho započítat pandemii, chození do práce a to, že jsme se během víkendovek věnovaly paralelně studiu jiné látky).
Tři roky, za něž se Míša přesvědčila, že projekty nemusí končit jen u snu, ale mohou jí přímo pod rukama získat reálnou podobu. To je na tom ten nejsilnější moment, vlastní dílo po tolika měsících držet v rukách, listovat jím a vnímat, jak se od Vás odděluje a bude od teď dál žít vlastním životem.
Věřím, že ten život bude dlouhý a že bude nejen Míše a jejímu synovcovi dělat v knihovně radost. Míša v této práci podala profesionální výkon, navíc prodchnutý upřímným zájmem a nadšením.
Chcete-li se pustit do vlastního projektu, můžete se Míšou nechat inspirovat i Vy – stačí se držet pěti výše vypsaných bodů, které jsou přenositelné v podstatě do jakéhokoliv kreativního projektu. Věřte, stojí to za to!
Mějte se kresleně!
Bára Maštrlová
